Tato odrůda révy pochází z jižní Francie.
V oblasti Cognac postupně vytlačuje odrůdu Folle blanche. Hodně se pěstuje také v Toskánsku v Itálii, kde ji nazývají Trebbiano (Trebbiano), a proto mnozí soudí, že její domovina je právě tam.
Dobře se jí daří také v Bulharsku, Moldavsku a Kanadě. Známou se stala již v roce 1302, kdy ji popsal italský botanik Pietro de' Crescenzi. Nazývá se také Muscadelle (Muscadelle) a často se v malém množství přidává při scelování bílých vín. V určitém množství, přidaná k hroznům červených odrůd, je součástí proslulých vín „Chianti“.
Tato odrůda, které je v oblasti Armagnac asi 11 250 ha (75 % plochy vinic), je dobře přizpůsobená místním půdám, odolná vůči mrazu, přizpůsobená padlí a šedé hnilobě, poměrně odolná vůči suchu a velmi plodná – z jednoho hektaru se získá až 100-150 hl vína. Trebbiano je jednou z hlavních odrůd, z nichž se vyrábí „Armagnac“.
Agrobiologická charakteristika – patří do skupiny pozdně zrajících odrůd (hrozny dozrávají koncem IX – začátkem X). Hrozen je středně velký až velký, křídlatý. Bobule je malá, téměř kulovitá, pokrytá středně silnou, pevnou, žlutozelenou slupkou s voskovým ojíněním. Sprchávání a tvorba drobných bobulí se u této odrůdy nepozorují. Má afinitu k podnožím rozšířeným v zemi, nejvhodnější je pro ni však 41 B.
Technologická charakteristika – v konzumní zralosti hrozny nashromáždí asi 18-21 % cukrů a obsah titrovatelných kyselin je 7-9,5 g/l. Hrozny mají dobrou cukernatost, která dosahuje 24-25 %, a vysokou kyselost. Vína z nich mají jemnou chuť a rychle rozvíjejí buket, ale zráním se dále nevyvíjejí. V Bulharsku se používá převážně na vinné suroviny pro destiláty.
Odolnost – keře jsou málo odolné vůči nízkým zimním teplotám a suchu, ale mají dobrou odolnost vůči padlí a šedé hnilobě.
Výnos – vyznačují se dobrým růstem a velmi dobrou plodností (průměrný výnos z dekaru je 1000-1500 kg). V oblasti Pomorie a Burgasu se z ní získávají vinné suroviny pro výrobu brandy („Achelój“).
List — velký, podélně oválný, hluboce členěný, pětilaločný, plstnatý. Čepel je neurčitě zahnutá nahoru, s hrubě puchýřnatým povrchem. Obrys středního laloku svírá ostrý úhel. Horní výkroje jsou hluboké až středně hluboké, uzavřené, s vejčitým otvorem a zaobleným dnem. Dolní výkroje jsou mělké, otevřené, s rovnoběžnými stranami a ostrým dnem. Řapíkový výkroj je otevřený, lyrovitý, s ostrým dnem, nebo uzavřený s eliptickým otvorem. Zuby jsou velké, trojúhelníkovité, se širokou základnou, někdy světleji zbarvené. Žilnatina na líci i na rubu je světle nažloutlá. Řapík je středně dlouhý, světle zelený, lysý. Podzimní zbarvení listů je žluté.
Květ — oboupohlavný. Hrozen — velký, kuželovitý, u báze rozvětvený, křídlatý, středně hustý. Stopka je středně dlouhá, středně silná, celá dřevnatějící, pevná. Bobule — spíše drobná, kulovitá, zelenavě žlutá (při přezrání narůžovělá) s drobnými, řídkými tečkami. Slupka je průsvitná, silná, pevná. Dužina je šťavnatá, harmonické chuti. Stopečka je středně dlouhá, tenká, s malým kuželovitým lůžkem a krátkou štětičkou.
Ugni blanc je velmi pozdní moštová odrůda. Její hrozny dozrávají v první polovině října. Upřednostňuje lehké písčitohlinité půdy, kde projevuje své cenné vlastnosti. Má bujný růst, velmi vysokou plodnost a vysoký výnos. Afinita k podnožím rozšířeným v Bulharsku je dobrá. Je citlivá na mráz a poměrně odolná vůči suchu. Hrozny nepraskají a téměř nehnijí. Díky vysoké kyselosti se z hroznů získávají vysoce kvalitní vinné suroviny pro koňak, které rychle dozrávají. V provinciích Charente a Armagnac (Francie) vytlačila jiné odrůdy, například Folle blanche, při výrobě koňaků a armagnacu.